Bubu - prezentace


Waldemar Matuška




Ať bylo mně i jí tak šestnáct let,
zeleným údolím jsem si jí ved,
byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct,
když na řasách slzu má velkou jak hrách.

Sbohem, lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.

A tak šel čas, a já se toulám dál,
v kolika údolích jsem takhle stál.
Hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč,
Bůh ví, co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč.

Sbohem, lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.

Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid,
co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá,
aby byl sám se sebou spokojenej
jako většina ostatních,

aby se usadil, aby dělal jenom to, co se má,
a říkal jenom to, co se od něj čeká,
já prostě nemůžu zůstat na jednom místě,
nemůžu, opravdu,
fakt.

Žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý.














 

Tudy můžete vstoupit na úvodní stránku
 
 
 
 
 

TOPlist